V poslední době nás velmi zaujala kniha od Naomi Aldort o (ne)výchově dětí. V této knize se zmiňuje o mocenských hrách.

2013-06-13 10.00.07

Nechte dítě vládnout

Již Jan Ámos Komenský napsal učebnici škola hrouMocenská hra funguje tak, že dítě přebere absolutní vládu a celá rodina dělá, co dítě chce. S maximálním respektem k dítěti hrajeme takovou hru. Jedná se o hru dočasnou, čas je určován dítětem. Naomi píše o tom, že dítě si má možnost v roli mocného vládce vyzkoušet, jaké to je druhým vládnout. Je to prospěšné pro celou rodinu, protože sourozenci a rodiče si zase vyzkouší roli podřízených. Děti jsou schopny takovou hrou ze sebe dostat spousty nashromážděných nábojů, jako agrese, žárlivosti a dalších.

Hra na krále

Říkali jsme si, jak je to super, že přesně tohle by nám i našim dětem mohlo pomoci. Neustále děti mezi sebou soupeří, kdo je silnější, rychlejší, chytřejší, uřvanější, největší chudák apod. Zajímavé je, že jsme to nějak odkládali a po měsíci “skutek utek”. Jednou jedinkrát jsme se dokopali k tomu, že si Mikuláš hrál na krále. Byla to opravdu zábava, protože ode mne chtěl namasírovat záda a od maminky udělat čaj. Sofinka dělala tanečnici pro krále. Celá hra trvala asi 20 minut. Byla to první hra a tak jsem si připadal trochu prkenně 🙂

Mocenská hra ve školce

Dneska ráno, když jsem vezl Sofinku a Mikše do školky, jsme se standardně rozloučili. Sofinka ale ještě chtěla pochovat a když jsem jí vzal do náruče, řekla, že je klíště a že se mne nikdy již nepustí. Hooops, co teď? Zkusil jsem standardní manipulační techniku: “Zajdi ukázat autíčko, co sis vzala do školky, paní učitelce.” A tajně jsem doufal, že se mezi tím ztratím. Sofinka samozřejmě řekla, že ne.

Bylo by velmi snadné ji vytrhnout a utéct do práce. Vzpomněl jsem si na Naomi a mocenskou hru a tak jsem začal kňourat: “Když se mne takhle tedy budeš držet a já musím do práce, tak to nebudu moct řídit.” Sofinku to samozřejmě vůbec neobměkčilo. Zkusil jsem větší pravdu: “Já už ale chci jít do práce.” Sofinka ani slovo. Tak jsem se dvakrát zhluboka nadechl a říkám absolutně v pravdě: “Sofinko, prosím, pustila bys mne do práce? Já tam moc chci”. Sofinka mi dal apusu, sama se pustila, řekla “Tak jo tatínku, ahoj” a běžela za dětmi do třídy. Já jsem byl volný a těšil se do práce.

Naomi děkuju, děkuju Sofinko.