Milí rodičové,

velmi se Vám omlouvám, že jsem ve svých čtyřech letech pobíhal po obýváku tak, že jsem shodil vázu a vyrušil jsem tím tatínka od čtení novin a maminku od vaření. Vím, že jste se snažili, abych byl klidný, jako sousedovic Martínek. Ač jsem se snažil fakt hodně, stejně jste mi říkali, že jsem nejzlobivější dítě. “Počkej, až si pro tebe přijde čert!” jsi mi moje milovaná maminko vždy říkala.

A pak se to stalo, jednoho zimního večera, zrovna padal sníh a mráz již předváděl svoje malířské umění na našem okně. Když jsem slyšel to “Blllll, bllll, kde pak ho máme?” strachy jsem zalezl pod stůl. Milovaný tatínku, nezazlívám Ti, že jsi mne vytáhl z pod stolu a postavil před čerta, který měl tak ohnivé oči, že jsem skrz ně viděl to peklo, do kterého půjdu. Když mne začal strkat do pytle a já volal o pomoc, opravdu jsem necítil, že jsem se strachy počůral.

Když si to tak po těch letech vybavuji, nebál jsem se o sebe a o svůj život, bál jsem se o to, že už svoje milované rodiče nikdy neuvidím.

Velmi se Vám rodiče omlouvám, že jsem nebyl tak hodný jako sousedovic Martínek, abyste ze mne měli větší radost. Vím, že jste dělali, to nejlepší, co jste mohli.

Vracím Vám zpět Vaše energie a beru si zpět své.

S láskou
Váš milující syn

P.S. Jakmile jsem dopsal tento dopis, zazvonil u nás čert s Mikulášem. Poslal jsem je pryč a svému čtyřletému synkovi, tedy Vašemu vnoučkovi, jsem raději přečetl pohádku a počkal u něj, dokud v klidu neusne.