Dnes jsme měli s Mikuláškem krásnou úlohu v matematice:

Jak spravedlivě rozdělit pizzu?

2014-03-07 11.18.14

Asi hodinová diskuse nad “každému stejně” vyústila v následující řešení: (teda nalezli jsme jich více, ale tyhle jsou nezajímavější)

1) Každý dostane čtvrtinu, tedy všichni dostanou rovným dílem.

Hlavním argumentem bylo, aby se nehádali, že by měl druhý více. (Toto řešení u mé tety dopadlo tak, že i bratrancům po rozkrojení jablka vážila každému svou půlku na váze, aby měli stejně gramů).

2) Na třetiny a to proto, že holčička, co si podpírá bradu nedostane nic. No nedostane nic proto, že je vegetariánka a pizza je se salámem. Tedy první varianta na čtvrtiny by nebyla spravedlivá vůbec, když chudinka nedostane nic.

3) Na poloviny a to proto, že chlapec v modrém tričku na pizzu neslintá, ale jen se usmívá, protože ji jíst nebude, když je alergický na lepek. A tedy jeho část také nesní.

4) Bloncka může nůž klidně schovat, protože je evidentně dost při těle a radši by si měla jít zaběhat. Jistě kouká moc na TV, cpe se zmrzlinou a pizzou často a tak dostane celou skoro podvýživený chlapec vlevo.

Tak co je teda spravedlivé, jak byste dělili spravedlivě vy?

Podle věku, podle váhy, podle chuti, podle pohlaví, podle barvy vlasů?

Kde je teda ta spravedlnost?

Odpověď není daleko. Spravedlnost je jen program v naší hlavě (proto nutíme děti se dělit spravedlivě a ve škole je to i v učebnicích od první třídy) a spravedlnost používáme ne proto, abychom dali každému stejně, ale proto, aby nás nikdo neosočil, že jsme mu dali méně.

A jelikož je spravedlnost u každého nastavená jinak, tak nějaká univerzální spravedlnost neexistuje.

Můžete se zeptat “A co teda spravedlnost, když nám někdo něco provede?“, tak sorry, to také není volání po spravedlnosti, to je volání po pomstě 😉