Tomáš Roud

Miluji tě a děkuji ti ♥

Dopis indiánů americkému prezidentovi

Následující slova pronesl roku 1854 indiánský náčelník Seattle, když nově vzniknuvší Američané chtěli odkoupit jejich půdu na západním pobřeží Severní Ameriky. Slova jsou adresována americkému prezidentovi a Kongresu a pravda v nich obsažená vyráží dech. Nechte se pohladit moudrostí a přemýšlejte nad poselstvím. Stojí to za to.

Velký náčelník nám posílá přátelská slova, plná dobré vůle. To je od něj laskavé, protože my dobře víme, jak málo potřebuje naše přátelství na oplátku. My tedy vaši nabídku uvážíme. Víme, že když neprodáme, bílý muž přijde s puškou a naši půdu si prostě vezme. Co náčelník Seattle řekne, na to se může Velký náčelník ve Washingtonu spolehnout tak, jako se naši bílí bratři mohou spoléhat na příchod ročních období. Moje slova jsou jako hvězdy – nikdy nezajdou.
Jak můžete kupovat a prodávat oblohu, jak můžete obchodovat s teplem země? To je myšlenka, která je nám cizí.
My přece nevlastníme svěžest vzduchu a třpyt vody, tak jak je chcete od nás kupovat?
Každý kousíček téhle země je mému lidu drahý. Každá zářící jehlička borovic, každý písečný břeh, každý závan mlhy v temných lesích, každá mýtina a každá bzučící muška je v paměti a zkušenostech mého lidu něčím posvátným.
Míza, jež proudí pod kůrou stromů, je prosycena vzpomínkami rudého muže. Mrtví bílých zapomínají na zemi svého zrození, když odcházejí na svou pouť po hvězdách. My, my jsme součástí země, a země je součástí nás. Vonící květiny jsou naše sestry. Jelen, kůň, velký orel jsou naši bratři. Skalnaté útesy, šťávy lučin, teplé boky našeho koně, člověk sám – to vše patří k jedné rodině.
A tak když Velký náčelník ve Washingtonu říká, že by chtěl koupit naši půdu, žádá od nás moc. Slibuje nám také, že nám zajistí místo, kde si budeme moci žít v klidu po svém. Bude nám prý otcem, a my budeme jeho dětmi. My tedy vaši nabídku, že koupíte naši půdu, uvážíme.
Zářící voda, jež proudí v řekách a bystřinách, není obyčejnou vodou, je to krev našich předků. Pokud vám prodáme naši půdu, musíte si pamatovat, že je posvátná, a musíte to naučit i své děti. Musíte jim říct, že každé tajemné zrcadlení v průzračné vodě jezer vypráví o dějinách a vzpomínkách ze života našeho lidu.
Mumlání vod je hlasem otce mého otce. Řeky jsou naši bratři, ony v nás hasí žízeň, nosí naše kánoe a živí naše děti. Pokud vám prodáme půdu, musíte si pamatovat, že řeky jsou i vaši bratři, a musíte naučit své děti, aby se k nim chovaly se stejnou laskavostí jako ke svým bratřím.
Rudý muž vždycky ustupoval před bílými lidmi, tak jako horská mlha ustupuje před ranním sluncem. Ale popel našich otců je nám svatý. I jejich hroby jsou v posvátné půdě, stejně jako tyhle kopce a stromy. Tento kout země je zasvěcen nám.
Víme, že bílý člověk našim zvykům nerozumí. Pro něj je jedna část země stejná jako každá druhá, protože je cizincem, jenž přichází za noci a bere si ze země, cokoliv potřebuje. Země mu není bratrem, ale nepřítelem, a když si ji podrobí, jde o kus dál. Za sebou nechává otcův hrob, a nic mu to nevadí. Uloupí zemi svým dětem, a nic mu to nevadí. Zapomíná na hroby svých předků a na dědická práva svých dětí.
Jedná se zemí, svou matkou, a s oblohou, svým bratrem, jako s věcmi, jež je možno kupovat, plundrovat a prodávat jako ovce či blýskavé korálky. Jeho nenasytná hltavost pozře celou zemi a nezanechá po sobě nic než poušť.
Nevím. My děláme věci jinak než vy. Vím jen, že pohled na vaše města bolí oči rudého muže. Ale možná že jsme jen divoši a ničemu nerozumíme.
Ve městech bledých tváří není tichého místečka, kde bys mohl zaslechnout, jak se rozvíjejí lístky na jaře, jak sviští hmyzí křidélka. Možná že jsem jen divoch a ničemu nerozumím. Jak ale ten rachot zraňuje mé uši! A co je do života, když člověk nemůže poslouchat teskné volání lelka anebo spory žab na nočním jezeře? Jsem rudý muž a ničemu nerozumím. Indián má raději měkké šumění větru, když hladí tvář rybníka, a jeho vůni, vymytou poledním deštěm a nasáklou smolným dechem borovic.
Vzduch je pro rudého muže drahocenný, protože všechny věci sdílejí společný dech – zvířata, stromy, člověk – všichni dýcháme stejný vzduch. Zdá se, že bílý člověk je lhostejný ke vzduchu, který dýchá. Jako nemocný, který umírá po mnoho dní, i on už otrnul vůči mrtvolnému puchu.
Prodáme-li vám svou půdu, musíte si pamatovat, že vzduch je nám drahý, protože sdílí svého ducha s veškerým životem, jejž napájí. Vítr, který dal první doušek vzduchu mému dědovi, přijal také jeho poslední vzdech. A vítr musí předat dech života i našim dětem. Prodáme-li vám svou půdu, musíte ji opatrovat jako zvláštní posvátné místo, kam si i bílý člověk bude moci zajít, aby vychutnal vítr oslazený lučními květy.
My tedy vaši nabídku, že koupíte naši půdu, uvážíme. Rozhodneme-li se ji přijmout, dám si jednu podmínku. Bílý člověk se musí chovat ke zvířatům naší země jako k vlastním bratřím.
Jsem jen divoch a jinou cestu neznám. Viděl jsem tisíce hnijících bizonů na prérii, kde je nechal ležet bílý muž, když je postřílel z jedoucího vlaku. Jsem jen divoch a nechápu, proč má čmoudící ocelový oř být důležitější než bizon, kterého zabíjíme, jen abychom přežili.
Co je člověk bez ostatních tvorů? Kdyby zanikla všechna zvířata, člověk sám by zahynul na velkou samotu duše. Protože co se stane zvířatům, stane se zakrátko i lidem. Všechny věci jsou spojeny.
Musíte naučit své děti, že půda pod jejich nohama je popel našich praotců. Aby si vážily země, řekněte jim, že oplývá životy našich pokrevních příbuzných. Učte své děti tomu, čemu jsme naše potomky učili my: země je naší matkou, a cokoliv potká zemi, zakrátko potká i její děti. Když lidé plivnou na zemi, plivají sami na sebe.
Tolik víme – země nepatří člověku, člověk patří zemi. To víme. Všechny věci jsou spojeny jako krev, jež pojí jednu rodinu.
Cokoliv potká zemi, zakrátko potká i její děti. Člověk neutkal osnovu života, je jen jedním z jejích pramínků. Cokoliv učiní osnově života, činí sám sobě.
My ale uvážíme vaši nabídku, abychom odešli do rezervace, kterou jste nám přidělili. Budeme žít stranou, v míru. Málo záleží na tom, kde strávíme zbytek našich dnů, už jich stejně moc nezbývá. Ještě několik hodin a několik zim a žádné z dětí velkých národů, které kdysi obývaly pláně anebo v malých skupinách putovaly hvozdy, tu nezůstanou, aby truchlily nad mohylami lidu, jenž byl kdysi stejně mocný a nadějný jako váš.
Proč ale naříkat nad zánikem mého lidu? Kmeny jsou stvořeny z lidí, nic více a nic méně. Lidé přicházejí a odcházejí jako vlny na moři, a dokonce ani bílý člověk, jehož bůh s ním chodí bok po boku a rozmlouvá s ním jako s přítelem, nemůže být vyňat ze společného osudu. Možná že jsme přece jen bratři, uvidíme.
Jednu věc víme, a možná že ji jednou pochopí i bílý muž. Náš Bůh je stejný Bůh jako váš. Vy si možná myslíte, že ho vlastníte, tak jako chcete vlastnit naši půdu. Ale to nejde, protože on je Bohem všech lidí a má stejný soucit s rudým mužem jako s bílým. Tato země je mu drahá, a ublížit jí znamená vršit opovržení na jejího tvůrce. I bílí lidé pominou, a možná ještě dřív než ostatní kmeny. Pokračujte v kálení do svého lože, a jedné noci se zadusíte ve vlastním neřádu.
Ale ve svém zániku budete jasně zářit, zažehnuti silou Boha, který vás přivedl do této země a z nějakého zvláštního důvodu vám dal právo nad ní a nad rudým mužem. Tato sudba nám zůstane tajemstvím, protože nám nejde na rozum, proč všichni bizoni jsou vybiti, divocí mustangové zkroceni, tajný zákoutí lesů ztěžkla pachem lidského množství a výhled na žírné kopce je zakryt mluvícími dráty. Kde je houština? Pryč. Kde je orel? Pryč. A co to znamená, když musíme dát sbohem rychlému koni a lovu? Konec života a začátek živoření.
Možná že bychom měli naději porozumět, kdybychom věděli, o čem bílý člověk sní, o jakých nadějích vypráví svým dětem za dlouhých zimních nocí, jaké vidiny vpaluje do jejich myslí, po jaké budoucnosti pro ně touží. Jsme ale jen divoši, a sny bílého člověka jsou nám skryty. A protože jsou nám skryty, musíme jít svou cestou.
My tedy uvážíme vaši nabídku, že koupíte naši půdu. Řekneme-li ano, bude to proto, že chceme mít jistotu o rezervaci, kterou nám slibujete. Tam možná dožijeme své dny tak, jak si přejeme. Až poslední rudý muž zmizí z tváře země, zbude po něm jen památka jako stín obláčku, jež táhne nad prérií, ale tato pobřeží a tyto lesy budou pořád hostit duše mého lidu, který miloval tenhle kus země tak, jako novorozeně miluje tep matčina srdce. Prodáme-li vám svou půdu, milujte ji tak, jako jsme ji milovali my. Starejte se o ni tak, jako jsme se o ni starali my.
Podržte si v paměti vzpomínku na naši zem, jaká byla, když jste si ji brali. A ze všech svých sil a z celého srdce svého ji zachovejte svým dětem a milujte ji tak, jako nás všechny miluje Bůh.
Jedno víme – náš Bůh je stejný jako váš. Tato země je mu drahá. Ani bílý člověk se nemůže vyhnout společnému osudu. Možná že jsme přece jen bratři. Uvidíme…

Slyšel jsem toto na Oneness Univerzitě, text jsem však převzal z http://lumenn.blog.cz/1009/pohlazeni-po-dusi-15-zari-2010

Iluze vlastnictví plodí utrpení

To je moje, na to nesahej! Poučuj si svoje děti ty …píp…!

2013-05-22 12.32.49

Vlastnictví je právo

Již listina základních práv a svobod mluví o vlastnictví, jako o právu. Vlastnictví majetku tedy zajišťuje základní právní dokument našeho státu. Stejný dokument zmiňuje, že vlastnictví zavazuje vlastníka. Možná bychom mohli slovo “zavazuje” pozměnit na tvar “svazuje”. Rozumím tomu tak, že pokud něco vlastním, jsem k tomu svázán. Tedy mám kousek sebe otisknutý do té věci a vnímám danou věc, jako část mne.

Mám právo na ochranu vlastnictví. Tedy mám právo na to, že když mi mojí věc někdo sebere, mám právo cítit se tak, že mi někdo něco bere a tedy že mi bere kousek mne.

Nerozkrádejte mne! Vyvolává to takovou vlnu emocí, že lidé jsou schopni druhého i zabít!

Vlastnictví všeho

Všimněte si, že nevlastníme jen domy, auta, mobilní telefony. Myslíme si, že vlastníme i svoje manželky, či manžely, vlastníme svoje děti. Vlastníme třeba funkci v zaměstnání. Vlastníme respekt a dobré jméno. Pokaždé, když nám někdo okřikne děti, pokaždé, když někdo neprojevuje dostatek respektu k naší funkci v práci, pokaždé, když se nám o partnera zajímá jiný “samec, či samice”, cítíme totožné emoce, jako když nám někdo ují z našeho, nebo bere kyblíček.

Příčina touhy něco vlastnit

Asi všichni znají příběh o Harry Potterovi, kde se černokněžník Lord Voldemort tak bál smrti, že vložil kousky své duše do ostatních věcí. Tedy, pokud by zemřelo jeho tělo, jeho duše bude přežívat v těch předmětech a ve skutečnosti nezemře.

Je možné, že si otiskáváme sebe do věcí a lidí kolem nás? Je možné, že se chováme podobně jako Lord Voldemort?

Užívání je privilegium

Zahodíme-li naší identifikaci s vlastněním, tedy otiskáváním sebe sama do věcí a lidí a čehokoli dalšího kolem nás, co nám zbude?

Zbude nám pouze privilegium na omezenou dobu věci kolem nás užívat. Užívání je něco jiného než vlastnění. Vše jednou pomine.

Pokud mi někdo něco půjčí, mohu to užívat s radostí. Když něco vlastním, mám akorát strach, že o to přijdu.

O čem si myslíte Vy, že vlastníte, kam jste si jako Lord Voldemort uložili kousky duše?

© 2017 Tomáš Roud

Theme by Anders NorenUp ↑

Může se Vám líbitclose