Tomáš Roud

Miluji tě a děkuji ti ♥

Rodinná krize

Rozjímal jsem nějakou dobu nad příčinou problémů dnešních dětí a rád bych se s Vámi podělil o “výsledky”.

Jak početná je rodina?

Je několik různých názorů ohledně toho, co to rodina je. Ani tak nejde o definice Freuda nebo dalších, spíš jsem se pozastavil nad počtem členů, který je posledních 200 let silně klesající.

Dnes dokonce exitují rodiny, které nejsou ani tzv. nukleární (matka, otec, děti) ale kde děti žijí jen s matkou a nebo výjimečně i děti jen s otcem.

V Indii nás na univerutě učili, že vztah s matkou a otcem je ten nejdůležitější i Freudova teorie socialize toto potvrzuje a stejně tak i má praxe se sebou a s lidimi, co si přicházejí pro pomoc.

Potíží je v dnešní době celá řada a pokusím vyjmenovat podle mne ty hlavní:

1) Společné bydlení není rodina

Děti s rodiči bydlí, ale většinu času jen jako spolubydlící. Titi znamená, že sdílejí stejné obydlí, ale netráví tolik času jeden pro druhého. Chcete důkaz? Den má 24 hodin hodin, 8 hodin spíte a 16 hodin máte k dispozici. Kolik procent hodin z těch 16ti věnujete dětem? Jednu, dvě a nebo to doháníte o víkendu? Zkuste si to schválně někdy změřit, ne to odhadovat od boku,a le změřit i to. Upozorňuji že přezkušování potomka do školy, drbání se sousedkou, nebo společné hraní PC her a zombíkování na TV se nepočítá.

2) Dospělí v nedohlednu

Děti se učí od dospělých a nebo také od sourozenců. Koho mají kopírovat, když rodiče na ně mají času poskrovnu. Kdysi fungovalo to, že prarodiče bydleli na vejminku a nebo dokonce ve stejném bytě. Dříve bylo úplně běžné, že vzal stejda děti na pouť, nebo že byli děti ma víkend u tety či babičky. Dnes se tato praxe vytrácí. Kam si tedy děti chodí postěžovat a ke komu se chodí vybrečet? Kam, když babička a strejda jsou daleko? K jídlo, k PC hrám a nebo k TV? Jaký bude jejich vývoj? …

3) Vrstevníci jako vejce vejci

Dříve bylo úplně běžné, že dětí bylo v okolí dost a tak děti dělaly venko věci spolu. Bylo to bez ohledu na věk a často i sociální postavení. Děti pocházely z růszných rodin a poměrů a měly možnost si popovídat s někým mimo, mimo rodinu. Proč je to důležité? Aby mohly získat i názor někoho jiného a tím si rozšířily obzory a více poznaly samy sebe. Dnes děti maximálně znají děti ze stejného ročníku školy, kteří pocházejí v podstatě ze stejných rodin a tím pádem se navzájem nijak neobohatí, krom vzájemného vytahování jaký level v té střílečce už mají.

Proč tak lpíme na rodinném soukromí?

Jsme tak zaslepení touhou po soukromí, že svoje děti odřízneme od světa. Prarodiče radši necháme na druhém konci republiky, aby nám nekrafali do výchovy. Se svými sourozenci jsme se už dávno pohádali, kvůli dementním partnerům, které si vybrali a mezi sousedy máme radši 2 metrovou betonovou zeď.

Co kdybychom konečně přijmuli svůj strach, začali více respektovat lidi kolem nás, abchom se mohli vrátit k rodině čítající více než 3,4,5 členů a tím pomohli nám i našim dětem?

 

Tolerance vs. respekt

Na první pohled se zdá, že tolerance a respekt jedno jsou. Někteří dokonce považují tato slova za synonyma. Zkusme si říci příběh z praxe.

Toleruji tvoje chování

Váš 15letý syn se vrátí ze školy o hodinu později s hlavou obarvenou na zeleno. A co teď? Začnete ho přesvědčovat o tom, že zelené vlasy nejsou mainstream, nebo dokonce, že se vám to nelíbí?

Pak může nastat několik situací. Buď přesvědčíte potomka, aby si tu barvu zase nechal odbarvit, nebo ho ostříháte do hola, prostě prosadíte svojí. Což nebude ani respekt ani tolerance.

Nebo můžete se skřípěním zubů jeho barvu strpět, třeba pod tíhou argumentů, že je to teď in, nebo protože se nechali obarvit s nejlepším kámošem. Ale pokaždé, když se na něj podíváte, bude ve vás ten pocit, že to není dobře, ale držíte pysky.

Někomu se stane, že je mu to úplně jedno, “ať si chlapec dělá na hlavě komédie, jaký chce” a někdo je dokonce tak nadšen zelenou barvou potomka, že se nechá obarvit sám do zelena 😀

Co je to ta tolerance?

Tolerance je lhaní. Je to úmyslné obelhávání sama sebe, že to co se děje odmítáme, ale navenek se tváříme jako že nám to nevadí. A časem nejen navenek ale dokonce přesvědčíme sami sebe logickými i nelogickými argumenty, že nám to nevadí.

Ve skutečnosti jen zamkneme svůj nesouhlas a odpor někam do klece a schováme klíč.

Proč se trápit a nerespektovat?

Naproti tomu respekt není o přijímání, souhlasu nebo argumentech. Respekt znamená, že nikoho a nic nechceme měnit, že nejen, že tolerujeme druhé jací jsou, my je prostě vnímáme takové, jací jsou. Není zde ani špetka odporu.

S respektem nemusíme mít vězení s obludáriem pro naše nechtěné emoce a pocity 😉

Díky respektu dovolíme bezpodmínečné lásce proudit.

P.S. A jak vyřešit případ se synem? To správné řešení poznáte tak, že se vám uleví a ucítíte štěstí a lásku.

Vegetariánství se někam zvrhává

Předně chci předestřít, že maso nejím 2 roky a pokud to někdo potřebuje škatulkovat, může použít označení vegetarián.

2013-07-21 09.50.17

Jasně si pamatuju na ten den, kdy jsem maso přestal jíst, bylo to 23. září 2011, tedy na rovnodennost. Začal jsem s 21 denním půstem a v návratové dietě jsem již maso nezařadil. Co si však rozhodně nepamatuju je důvod, proč se to stalo.

Je to kvůli soucitu se zvířaty – ano
Je to kvůli závadnosti masa – ano
Je to kvůli lehčí stravě – ano
Je to kvůli ekologii – ano
Je to kvůli nenásilí – ano
Je to kvůli ekonomice -ano
Je to kvůli karmě – ano

Zároveň však zbývá ještě něco a to neumím určit, nazvěte to vibrační stupeň, uvědomění, boží záměr, nevím, prostě se to stalo.

Propaganda vegetariánství

Je komické sledovat, jak se vegetarián snaží ukázat před ostatními, jak je unikátní a skvělý a co vše nedělá pro přírodu tím, že je vegetarián. Původně jsem chtěl napsat, že tomu nerozumím, ale vlastně rozumím, ego je komické.

Velmi mne pobaví človíček, který šíří mezi ostatní názvy myšlené jako urážky, jako “masožravec”, nebo “pojídač mrtvol” a jistě znáte i další.

Co mne už tolik nepobaví je úmyslné šíření strachu podpořené statistikami vycucanými z prstu. Uvedu pár příkladů:

Lidé co jí červené maso mají 3x větší šanci dostat infarkt … zajímavá loby drůbežáren
Maso ucpává tepny o 28% více … to je zas loby velkoobchodu ovoce zelenina
Nelžete dětem o původu masa … každé dítě ví, že ovce vám dobrovolně nedá nohu
V mase jsou výkaly … to v bramborech taky, z čeho asi myslíte, že rostou?
V mase jsou špatné látky … a v ovoci přiveženém přes půl světa ne?
Maso způsobuje poruchy erekce … tlak na mužské ego zabírá
Riziko BSE a dalších nemocí … tělo jen tak žádnou nemoc nechytne, kolem nás je miliarda virů a bakterií, které mají smůlu
Pokud jíš maso nejsi ochránce přírody … proč by pro Boha člověk, co jí maso nemohl pomáhat žábám přes silnici?
Jíst maso je prostě špatně … nejdůležitější důvod ze všech 🙂

Jaký je rozdíl mezi propagandou třeba komunistického režimu a propagandou vegetariánství, když používají stejné nepravdy?

Chudáci Eskymáci

Pokud by všechny tyto propagandistické řeči byly pravda, tak by muselo okamžitě vymřít několik set tisíc obyvatel naší planety, kteří žijí za polárním kruhem a nebo blízko něj. Třeba takoví Eskymáci v Kanadě nebo sibiřské národy mohou rovnou spáchat sebevraždu, protože jejich hlavní obživou jsou zvířata. Většinu energie získávají ze zvířat a to ve formě masa, mléka a samozřejmě kožešin k odívání a stanům, šlach pro luky a dalších částí zvířecích těl.

Nejsem zas tak skvělý v zeměpise, předpokládám však, že národy žijící na pouštích a prériích na tom budou podobně. Třeba takoví Mongolové moc rajčat asi nespapají.

Jednou jsem četl úžasnou diskuzi na internetu, kde se banda těch pravých vegetariánů hádala o tom, jestli se mohou jíst vejce. Po několikadenním osočování a nadávání se usnesli, že vejce možné jíst je, ale jen tehdy, pokud budu mít v chovu jen slepice a nebudu mít kohouta. Tedy zkráceně oplodněné vejce se jíst nesmí, protože tam je zárodek a neoplodněné vejce se jíst může. Jen tak mimochodem, zárodek se začne tvořit až pod kvočnou či v líhni, tedy při teplotě 42 st. Celsia.

Poctiví vegetariáni, vegani a vitariáni se hromadně upalte rovnou

A teď máme krásné dilema lidiček, co se snaží být ti nejpoctivější. Nejím maso ani vejce, nepiju mléko a nesladím medem, nenosím kožené boty a jím vlastně jen syrovou stravu, abych měl plnou dávku vitamínů a tak.

1) Nosím tedy jen bavlněné oblečení, na jehož výrobě se podíleli pouze lidé.
2) Bavlna nesměla být sázena a sklízena pomocí týraných upracovaných zvířat.
3) Doprava bavlny do továrny na látky musela být asi ručně lidmi na hlavě, protože lodě a letadla dělají spaliny a to zabíjí motýlky a housenky.
4) Vyrábět šaty z látky smějí pouze lidé, protože stroje jsou na elektřinu, která se bere z uhelných elektráren a to muselo být zabito a vyhnáno miliony živočichů kvůli těžbě uhlí.
5) Hotové šaty se ke mně dostaly také jen pěšky lidmi.
6) Zásadně chodím všude pěšky, protože na konci všech dopravních prostředků je spotřeba energie a tím zvířata trpí.
7) V zimě odcházím do teplých krajin, protože rýže a brambory se musejí vařit a mnou jedená mrkev a kedlubny pod sněhem moc růst nechtějí, z jedené jablek celou zimu mám překyselený organismus a do supermarketu nemůžu, protože na vypěstování zeleniny a dopravení do supermarketu pracují zvířata.
8) Nenosím kožešiny, ani kožené boty a pásky, buď nosím jen bavlnu a v zimě mrznu a nebo jsem se již odstěhoval třeba do Indie, kde je stabilních 30 stupňů celý rok.
9) Doma nemám hlídacího psa, protože to je zneužívání zvířat pro práci hlídání.
10) Opravdu věřím, že kokosové mléko z Argentiny je nedotčeno zvířetem a teplota při zpracování nepřesáhla 42 stupňů.

Všechno je Bůh

Bůh je všude a vše. V prostoru, v každém fotonu, gravitonu, v každém qarku, v každém protonu, neutronu a elektronu, v každé molekule. Bůh je v každé rostlinné i živočišné buňce. Bůh je v každé rostlině i živočichu. Bůh je vše a je ve všem.

Uvařená a zabitá mrkev je stejně tak Bůh jako zabité a uvařené kuře. 

Pojďme se prosím společně pomodlit za lidičky chycené v paradigma, kde si myslí, že dělají něco bohulibého, ale při tom šíří pouze mnohem více strachu a bolesti.

Pojďme společně poslat lásku všem, kteří jí nemají tolik, aby mohli respektovat druhé, že jsou jiní a tedy se jinak stravují.

Pojďme se společně přičinit o to, aby se lidé probudili a nalezli skutečného Boha, dostali se z okovů mysli a odložili svá ega.

Mocenská hra v praxi

V poslední době nás velmi zaujala kniha od Naomi Aldort o (ne)výchově dětí. V této knize se zmiňuje o mocenských hrách.

2013-06-13 10.00.07

Nechte dítě vládnout

Již Jan Ámos Komenský napsal učebnici škola hrouMocenská hra funguje tak, že dítě přebere absolutní vládu a celá rodina dělá, co dítě chce. S maximálním respektem k dítěti hrajeme takovou hru. Jedná se o hru dočasnou, čas je určován dítětem. Naomi píše o tom, že dítě si má možnost v roli mocného vládce vyzkoušet, jaké to je druhým vládnout. Je to prospěšné pro celou rodinu, protože sourozenci a rodiče si zase vyzkouší roli podřízených. Děti jsou schopny takovou hrou ze sebe dostat spousty nashromážděných nábojů, jako agrese, žárlivosti a dalších.

Hra na krále

Říkali jsme si, jak je to super, že přesně tohle by nám i našim dětem mohlo pomoci. Neustále děti mezi sebou soupeří, kdo je silnější, rychlejší, chytřejší, uřvanější, největší chudák apod. Zajímavé je, že jsme to nějak odkládali a po měsíci “skutek utek”. Jednou jedinkrát jsme se dokopali k tomu, že si Mikuláš hrál na krále. Byla to opravdu zábava, protože ode mne chtěl namasírovat záda a od maminky udělat čaj. Sofinka dělala tanečnici pro krále. Celá hra trvala asi 20 minut. Byla to první hra a tak jsem si připadal trochu prkenně 🙂

Mocenská hra ve školce

Dneska ráno, když jsem vezl Sofinku a Mikše do školky, jsme se standardně rozloučili. Sofinka ale ještě chtěla pochovat a když jsem jí vzal do náruče, řekla, že je klíště a že se mne nikdy již nepustí. Hooops, co teď? Zkusil jsem standardní manipulační techniku: “Zajdi ukázat autíčko, co sis vzala do školky, paní učitelce.” A tajně jsem doufal, že se mezi tím ztratím. Sofinka samozřejmě řekla, že ne.

Bylo by velmi snadné ji vytrhnout a utéct do práce. Vzpomněl jsem si na Naomi a mocenskou hru a tak jsem začal kňourat: “Když se mne takhle tedy budeš držet a já musím do práce, tak to nebudu moct řídit.” Sofinku to samozřejmě vůbec neobměkčilo. Zkusil jsem větší pravdu: “Já už ale chci jít do práce.” Sofinka ani slovo. Tak jsem se dvakrát zhluboka nadechl a říkám absolutně v pravdě: “Sofinko, prosím, pustila bys mne do práce? Já tam moc chci”. Sofinka mi dal apusu, sama se pustila, řekla “Tak jo tatínku, ahoj” a běžela za dětmi do třídy. Já jsem byl volný a těšil se do práce.

Naomi děkuju, děkuju Sofinko.

Venku prší a je tam hnusně nebo krásně?

Všimli jste si někdy počasí bez toho, aniž byste ho hodnotili?

K čemu mi pomůže, když si řeknu, že je venku hnusně?

Podařilo se Vám někdy změnit počasí?

hnusne-krasne

 

 

© 2017 Tomáš Roud

Theme by Anders NorenUp ↑

Může se Vám líbitclose