Tomáš Roud

Miluji tě a děkuji ti ♥

Rodinná krize

Rozjímal jsem nějakou dobu nad příčinou problémů dnešních dětí a rád bych se s Vámi podělil o “výsledky”.

Jak početná je rodina?

Je několik různých názorů ohledně toho, co to rodina je. Ani tak nejde o definice Freuda nebo dalších, spíš jsem se pozastavil nad počtem členů, který je posledních 200 let silně klesající.

Dnes dokonce exitují rodiny, které nejsou ani tzv. nukleární (matka, otec, děti) ale kde děti žijí jen s matkou a nebo výjimečně i děti jen s otcem.

V Indii nás na univerutě učili, že vztah s matkou a otcem je ten nejdůležitější i Freudova teorie socialize toto potvrzuje a stejně tak i má praxe se sebou a s lidimi, co si přicházejí pro pomoc.

Potíží je v dnešní době celá řada a pokusím vyjmenovat podle mne ty hlavní:

1) Společné bydlení není rodina

Děti s rodiči bydlí, ale většinu času jen jako spolubydlící. Titi znamená, že sdílejí stejné obydlí, ale netráví tolik času jeden pro druhého. Chcete důkaz? Den má 24 hodin hodin, 8 hodin spíte a 16 hodin máte k dispozici. Kolik procent hodin z těch 16ti věnujete dětem? Jednu, dvě a nebo to doháníte o víkendu? Zkuste si to schválně někdy změřit, ne to odhadovat od boku,a le změřit i to. Upozorňuji že přezkušování potomka do školy, drbání se sousedkou, nebo společné hraní PC her a zombíkování na TV se nepočítá.

2) Dospělí v nedohlednu

Děti se učí od dospělých a nebo také od sourozenců. Koho mají kopírovat, když rodiče na ně mají času poskrovnu. Kdysi fungovalo to, že prarodiče bydleli na vejminku a nebo dokonce ve stejném bytě. Dříve bylo úplně běžné, že vzal stejda děti na pouť, nebo že byli děti ma víkend u tety či babičky. Dnes se tato praxe vytrácí. Kam si tedy děti chodí postěžovat a ke komu se chodí vybrečet? Kam, když babička a strejda jsou daleko? K jídlo, k PC hrám a nebo k TV? Jaký bude jejich vývoj? …

3) Vrstevníci jako vejce vejci

Dříve bylo úplně běžné, že dětí bylo v okolí dost a tak děti dělaly venko věci spolu. Bylo to bez ohledu na věk a často i sociální postavení. Děti pocházely z růszných rodin a poměrů a měly možnost si popovídat s někým mimo, mimo rodinu. Proč je to důležité? Aby mohly získat i názor někoho jiného a tím si rozšířily obzory a více poznaly samy sebe. Dnes děti maximálně znají děti ze stejného ročníku školy, kteří pocházejí v podstatě ze stejných rodin a tím pádem se navzájem nijak neobohatí, krom vzájemného vytahování jaký level v té střílečce už mají.

Proč tak lpíme na rodinném soukromí?

Jsme tak zaslepení touhou po soukromí, že svoje děti odřízneme od světa. Prarodiče radši necháme na druhém konci republiky, aby nám nekrafali do výchovy. Se svými sourozenci jsme se už dávno pohádali, kvůli dementním partnerům, které si vybrali a mezi sousedy máme radši 2 metrovou betonovou zeď.

Co kdybychom konečně přijmuli svůj strach, začali více respektovat lidi kolem nás, abchom se mohli vrátit k rodině čítající více než 3,4,5 členů a tím pomohli nám i našim dětem?

 

Čert a Mikuláš, děkuji NE!

Milí rodičové,

velmi se Vám omlouvám, že jsem ve svých čtyřech letech pobíhal po obýváku tak, že jsem shodil vázu a vyrušil jsem tím tatínka od čtení novin a maminku od vaření. Vím, že jste se snažili, abych byl klidný, jako sousedovic Martínek. Ač jsem se snažil fakt hodně, stejně jste mi říkali, že jsem nejzlobivější dítě. “Počkej, až si pro tebe přijde čert!” jsi mi moje milovaná maminko vždy říkala.

A pak se to stalo, jednoho zimního večera, zrovna padal sníh a mráz již předváděl svoje malířské umění na našem okně. Když jsem slyšel to “Blllll, bllll, kde pak ho máme?” strachy jsem zalezl pod stůl. Milovaný tatínku, nezazlívám Ti, že jsi mne vytáhl z pod stolu a postavil před čerta, který měl tak ohnivé oči, že jsem skrz ně viděl to peklo, do kterého půjdu. Když mne začal strkat do pytle a já volal o pomoc, opravdu jsem necítil, že jsem se strachy počůral.

Když si to tak po těch letech vybavuji, nebál jsem se o sebe a o svůj život, bál jsem se o to, že už svoje milované rodiče nikdy neuvidím.

Velmi se Vám rodiče omlouvám, že jsem nebyl tak hodný jako sousedovic Martínek, abyste ze mne měli větší radost. Vím, že jste dělali, to nejlepší, co jste mohli.

Vracím Vám zpět Vaše energie a beru si zpět své.

S láskou
Váš milující syn

P.S. Jakmile jsem dopsal tento dopis, zazvonil u nás čert s Mikulášem. Poslal jsem je pryč a svému čtyřletému synkovi, tedy Vašemu vnoučkovi, jsem raději přečetl pohádku a počkal u něj, dokud v klidu neusne.

Děti spí s rodiči

Zda mají děti spát s rodiči nebo ne, je diskutované téma velmi.

2013-05-03 21.13.26

Když jsem se díval na Google, tak na výraz “spaní dětí s rodiči” je 860 tisíc výsledků.

Dítě musí spát samo, nebo ne?

Najdeme studie o tom, jak děti s rodiči spát vůbec nemají. Jiné studie naopak říkají, že zase spát mají, ale jen do určitého věku. Někdo doporučuje do 6ti let, jiný zase do 3 let. Studie konané dlouhé roky přinášejí jasné závěry o tom, že dítě spící samo, je v životě mnohem samostatnější. V ten samý čas se ukazuje nevyvratitelný závěr jiné studie, který říká, že dítě zraje citově mnohem lépe, pokud s rodiči spí.

Také jste z toho jeleni?

Průzkumy veřejného mínění o spaní s dětmi “pomohou”?

Z těch průzkumů jsem byl úplně mimo. Dokonce jsem viděl i ankety, kde měla 20% hlasů možnost: “Děti zatím nemám, ale spát se mnou určitě nebudou”.

Jak to spaní s rodiči rozseknout?

Nakonec jsme se na to s manželkou vykašlali a dohodli jsme se, že pokud chtějí spát s námi, budiž. Holt si manželské povinnosti zařídíme jinak a jindy 🙂
Až se dětem bude chtít spát o samotě, řeknou si sami.

Je to pro nás nová zkušenost a tak uvidíme, jak akce “spaní spolu” dopadne.

Pořád si nejste jistí?

Podívejte se na svoje emoce, bojíte se o vývoj dětí, máte nějaké programy z dětství, stydíte se před sousedy?
Klepejte, meditujte, rozjímejte, modle te se, každému dle libosti.

Přeji všem, Vám i Vašim dětem, více klidu a štěstí v životě.

P.S. Bez rekuperace, či otevřeného okna, by to snad ani nešlo z důvodu nedostatku kyslíku.

© 2017 Tomáš Roud

Theme by Anders NorenUp ↑

Může se Vám líbitclose