Tomáš Roud

Miluji tě a děkuji ti ♥

Příčina touhy po demokracii a chuti k volbám

Tak mi to nedalo a vážně se musím vypsat z téma nadcházejících voleb.

vlajka

Rozdělení politického spektra

Ani tak nejde o politické strany, jako o voliče. Pomineme-li programové sliby typu, zrekonstruujeme tuhle nemocnici, nebo támhle uděláme dětské hřiště, zjistíme že se politické programy snaží nalákat voliče s různým zaměřením.

Levicoví voliči

Volič, kterému se bude líbit levicový program je takový, který si uvědomuje (v různém stupni intenzity), že není schopen se postarat sám o sebe. Buď není schopen a nebo si myslí, že není schopen. Takový volič tedy bude preferovat politický program, který mu zajistí jeho potřeby. Od základní potřeby na jídlo a bydlení až po koníčky a zábavu. Body jako snížení daní na léky a jídlo, nebo školka pro všechny a různé sliby o snížení nezaměstnanosti velmi dobře zakoření na půdě, jež chce být obhospodařovávána někým jiným.

Pravicoví voliči

Naopak volič pravicový jede podle programu “co já sobě já, do toho nikomu jinému nic“. Tedy tento volič vnímá sám sebe jako schopného, samostatného a soběstačného. Jeho slabinou však je, že si sám neumí a nebo se nějak bojí o své již vydobyté zdroje. Bude tedy preferovat politický program, který posílí represivní složky, jako policie, různé dohledové orgány. Program, který zaručí minimálně ústavou, že co už bylo “nahrabáno” nebude nikdy “odhrabáno” a je jedno jestli státem nebo ostatními občany.

Co udělat čáru přes rozpočet oběma?

Motivy obou skupin voličů pramení ze strachu, jedni mají strach o plnění svých potřeb, druzí mají strach o vydobyté majetkové hodnoty. Společného mají to, že se bojí budoucnosti.

Strach a obava z budoucnosti povede (všechny) voliče k volbám.

Co kdybychom si konečně uvědomili, že žijeme TEĎ a TADY, že není žádné zítra, že žádný stát vlastně neexistuje, nejde spravovat něco, co není. Stačí si jen přiznat, že nemáme život ve svých rukou, my jsme ten život a nikdo ho za nás žít nemůže.

P.S. Velmi mne pobavilo, když někdo kandiduje do sněmovny za účelem přinést světlo do té jeskyně temnoty.

Pokud je na začátku všecho strach voliče, vhazujícího volební lístek do urny, jak může být šířeno světlo?

Mikulášku vítej ve škole

Milý Mikulášku,

dorostl jsi do věku, kdy je čas jít dál a postoupit ze školky do školy.

2013-09-02 08.40.25

Kornout jsme dělali včera večer, kdy sis sám namaloval obrázky, které na něm chceš, společně jsme vystříhli z novin rákosníčka a nalepili na kornout.

První školní den

Dnes si budeš moci konečně otevřít učebnici matematiky, kterou jsme před tebou chránili celé prázdniny. Můžeš si konečně spočítat autíčka, lodičky a deštníčky. Budeme si stavět z kostek věže a třeba i zkoumat proč nám věž spadne.

Budeme si modelovat plastelínou, malovat vodovkami a vystřihovat klauny z papíru, aby tvoje prstíčky byly řádně připravené na psaní. Ve škole nám dovolili písanku Comenia Script, takže nebudeš jak tatínek, který psace píše jako prase a tak píše radši jen hůlkovým písmem, aby to po sobě přečetl.

Učebnici na prvouku jsme sice koupili, ale podíváme se na ní později, protože příběh Aničky, která jde s aktovkou do školy je trochu mimo nás, radši budeme chodit hodně ven do přírody, budeme se bavit o ptáčcích, kytičkách, keřích a stromech. Budeme se bavit o tom, jak je příroda živá a že je to tvůj kamarád. Naučíme se společně, jak toto kamarádství přírodě oplácet.

Slabikář s velkými obrázky si jen prohlédneme a začneme si v něm číst až příští rok, zatím budeme skládat slova z písmenek. Písmenka již znáš skoro všechna a tak si budeme skládat slova jako PES, TÁTA, MÁMA, DŮM, AUTO a další, která budeš chtít.

Na písanku je také ještě čas a tak si budeme malovat různé tvary a čáry, třeba stopa po krasobruslařce, budeme malovat a vybarvovat duhu a třeba si i navzájem počmáráme obličeje fixami.

Při tělocviku budeme jezdit na kole, chodit do aquáče, jezdit na snowboardu, dávat si běžecké závody s pejsky a sourozenci.

Někdo označuje první školní den jako den, kdy si přestáváš hrát a začínají povinnosti. Věř, že s maminkou uděláme maximum pro to, aby sis hrát nikdy nepřestal.

Celý život je přeci hra.

Přejeme Ti z celého srdce, aby sis tu hru užil s láskou a radostí.

P.S. Velice děkujeme základní škole Vrané nad Vltavou a základní škole Tachlovice, jmenovitě paní učitelce Haničce Tůmové, která je úplně úžasná a velmi nás podpořila ve snaze učit děti doma.

Oneness Deeksha

Požehnání Jednoty (Deeksha) je fenoménem síly. Je to přiblížení lidské touhy a Božského soucitu.

„Člověk to nemůže udělat sám, musí mu to být dáno.“ – Sri Amma Bhagavan

Základním chápáním Jednoty (Oneness) je, že vnitřní transformace a probuzení do vyšších stavů vědomí nejsou výsledkem pouhého intelektuálního porozumění, ale prostřednictvím posunu ve vědomí se životní prožitky člověka redefinují ve svém jádru. Toho lze dosáhnout pomocí Dikši Jednoty (Oneness Deeksha), což je projev vznikající z hluboké vášně a záměru Sri Ammy & Sri Bhagavana.

Oneness Deeksha alias Deeksha (dikša) je přenos energie, která způsobuje růst vědomí. Úroveň vědomí člověka určuje kvalitu jeho životních zkušeností a prožitků. Například jak člověk prožívá krizi, jakou má schopnost vypořádat se s nedorozuměním ve vztahu nebo se vzpurnou povahou své dcery, jaké emoce u něho vzbuzuje, když je mu diagnostikován nějaký zdravotní problém, jaká je Úroveň jeho propojení s lidmi v jeho okolí, nebo jak silný má prožitek radosti, intenzitu vášně a nadšení v práci atd. – to všechno závisí na ůrovni jeho vědomí. Když vědomí roste, člověk má větší uvědomění, zažívá více radosti, lásky, soudržnosti a jasnosti ve všem, co dělá a prožívá.

Dikša ani nevyžaduje nějaký zvláštní způsob života, ani není zasvěcením do nějaké nové cesty. Nezavazuje člověka k žádné filosofii ani ideologii. Přesahuje náboženské a kulturní bariéry, nebo chce pouze probudit každého k jeho/jejímu vlastnímu duchovnu, a to tak, že napomáhá neurobiologickým změnám. Náboženství se tedy stává věcí osobní volby a vůle. Proto mohou dikši dostávat lidé patřící k jakékoliv víře nebo věkové skupině.

PŘÍNOS DIKŠI

Vývoj vědomí jedince se projevuje jako změny ve všech sférách jeho života – zdraví, bohatsví, vztahy a duchovní růst. Dikša přináší růst vědomí, a tak zvyšuje kvalitu vašich prožitků. Dikša mění emoce a vnímání nebo pomáhá se osvobodit od vjemů. Tento posun mění postoj jedince k výzvám a příležitostem, protože když se změní vnímání, pak už člověk nevnímá problém jako problém. Když se změní vnímání, může se změnit i skutečnost, protože vnější svět je pouze odrazem světa vnitřního. Vyšší vnímání a pozitivní emoce vytvářejí úspěšnější a naplňující život.

Úsilí hraje při dikše roli. Úsilí v podobě introspekce, rozjímání, pokládání správných otázek, záměr, vnější konání apod. jsou také zásadní. Role úsilí v tomto kontextu se podobá letadlu, které zrychluje na ranveji, aby mohlo vzlétnout, ale skutečný vzlet vyžaduje také správný proud větru. Dikša je jako ten proud vzduchu, který konečně zvedne letadlo od země.

Dikša se předává přiložením rukou na hlavu příjemce, nebo někdy i záměrem. V tom případě předávající podrží příjemce několik minut ve svém vědomí a umožní, aby dikša proudila. Tímto způsobem lze dikšu předávat na vzdálenost tisíců kilometrů nabo velké skupině lidí zároveň. Dikša se projevuje odlišně u každého jedince podle toho, co příjemce nejvíce potřebuje.

Zde jsou některé z běžných účinků dikši, které vylíčili přijímající. Někdo může zažít větší přínos, pokud dikšu přijímá déle.

  • Probouzí tvořivý potenciál, schopnosti a inteligenci.
  • Zvyšuje schopnost učit se.
  • Vyřeší vnitřní konflikt a vede k vnitřnímu klidu a harmonii.
  • Vnáší do vztahů lásku.
  • Léčí emocionální zranění a snižuje myšlenkovou zátěž.
  • Vyvolává náklonnost, přátelství a pocit sounáležitosti s druhými.
  • Probouzí soucit.
  • Naplňuje vitalitou.
  • Léčí tělo léčením mysli.
  • Relaxuje tělo a zmírňuje stres.
  • Pomáhá vybudovat lásku a uznání pro tělo.
  • Přivolává pozitivní energie.
  • Odstraňuje bloky, které brání být ůspěšný.
  • Vytváří mentální rámec pro hojnost
  • Započíná cestu prožívání nepodmíněné lásky a radosti.
  • Zahajuje cestu k probuzení a realizaci Boha.

Více na www.deeksha.cz

 

http://www.krotiteleshopu.cz/?a_box=ywafnhp5&a_cam=2&a_cha=TEST

Dopis indiánů americkému prezidentovi

Následující slova pronesl roku 1854 indiánský náčelník Seattle, když nově vzniknuvší Američané chtěli odkoupit jejich půdu na západním pobřeží Severní Ameriky. Slova jsou adresována americkému prezidentovi a Kongresu a pravda v nich obsažená vyráží dech. Nechte se pohladit moudrostí a přemýšlejte nad poselstvím. Stojí to za to.

Velký náčelník nám posílá přátelská slova, plná dobré vůle. To je od něj laskavé, protože my dobře víme, jak málo potřebuje naše přátelství na oplátku. My tedy vaši nabídku uvážíme. Víme, že když neprodáme, bílý muž přijde s puškou a naši půdu si prostě vezme. Co náčelník Seattle řekne, na to se může Velký náčelník ve Washingtonu spolehnout tak, jako se naši bílí bratři mohou spoléhat na příchod ročních období. Moje slova jsou jako hvězdy – nikdy nezajdou.
Jak můžete kupovat a prodávat oblohu, jak můžete obchodovat s teplem země? To je myšlenka, která je nám cizí.
My přece nevlastníme svěžest vzduchu a třpyt vody, tak jak je chcete od nás kupovat?
Každý kousíček téhle země je mému lidu drahý. Každá zářící jehlička borovic, každý písečný břeh, každý závan mlhy v temných lesích, každá mýtina a každá bzučící muška je v paměti a zkušenostech mého lidu něčím posvátným.
Míza, jež proudí pod kůrou stromů, je prosycena vzpomínkami rudého muže. Mrtví bílých zapomínají na zemi svého zrození, když odcházejí na svou pouť po hvězdách. My, my jsme součástí země, a země je součástí nás. Vonící květiny jsou naše sestry. Jelen, kůň, velký orel jsou naši bratři. Skalnaté útesy, šťávy lučin, teplé boky našeho koně, člověk sám – to vše patří k jedné rodině.
A tak když Velký náčelník ve Washingtonu říká, že by chtěl koupit naši půdu, žádá od nás moc. Slibuje nám také, že nám zajistí místo, kde si budeme moci žít v klidu po svém. Bude nám prý otcem, a my budeme jeho dětmi. My tedy vaši nabídku, že koupíte naši půdu, uvážíme.
Zářící voda, jež proudí v řekách a bystřinách, není obyčejnou vodou, je to krev našich předků. Pokud vám prodáme naši půdu, musíte si pamatovat, že je posvátná, a musíte to naučit i své děti. Musíte jim říct, že každé tajemné zrcadlení v průzračné vodě jezer vypráví o dějinách a vzpomínkách ze života našeho lidu.
Mumlání vod je hlasem otce mého otce. Řeky jsou naši bratři, ony v nás hasí žízeň, nosí naše kánoe a živí naše děti. Pokud vám prodáme půdu, musíte si pamatovat, že řeky jsou i vaši bratři, a musíte naučit své děti, aby se k nim chovaly se stejnou laskavostí jako ke svým bratřím.
Rudý muž vždycky ustupoval před bílými lidmi, tak jako horská mlha ustupuje před ranním sluncem. Ale popel našich otců je nám svatý. I jejich hroby jsou v posvátné půdě, stejně jako tyhle kopce a stromy. Tento kout země je zasvěcen nám.
Víme, že bílý člověk našim zvykům nerozumí. Pro něj je jedna část země stejná jako každá druhá, protože je cizincem, jenž přichází za noci a bere si ze země, cokoliv potřebuje. Země mu není bratrem, ale nepřítelem, a když si ji podrobí, jde o kus dál. Za sebou nechává otcův hrob, a nic mu to nevadí. Uloupí zemi svým dětem, a nic mu to nevadí. Zapomíná na hroby svých předků a na dědická práva svých dětí.
Jedná se zemí, svou matkou, a s oblohou, svým bratrem, jako s věcmi, jež je možno kupovat, plundrovat a prodávat jako ovce či blýskavé korálky. Jeho nenasytná hltavost pozře celou zemi a nezanechá po sobě nic než poušť.
Nevím. My děláme věci jinak než vy. Vím jen, že pohled na vaše města bolí oči rudého muže. Ale možná že jsme jen divoši a ničemu nerozumíme.
Ve městech bledých tváří není tichého místečka, kde bys mohl zaslechnout, jak se rozvíjejí lístky na jaře, jak sviští hmyzí křidélka. Možná že jsem jen divoch a ničemu nerozumím. Jak ale ten rachot zraňuje mé uši! A co je do života, když člověk nemůže poslouchat teskné volání lelka anebo spory žab na nočním jezeře? Jsem rudý muž a ničemu nerozumím. Indián má raději měkké šumění větru, když hladí tvář rybníka, a jeho vůni, vymytou poledním deštěm a nasáklou smolným dechem borovic.
Vzduch je pro rudého muže drahocenný, protože všechny věci sdílejí společný dech – zvířata, stromy, člověk – všichni dýcháme stejný vzduch. Zdá se, že bílý člověk je lhostejný ke vzduchu, který dýchá. Jako nemocný, který umírá po mnoho dní, i on už otrnul vůči mrtvolnému puchu.
Prodáme-li vám svou půdu, musíte si pamatovat, že vzduch je nám drahý, protože sdílí svého ducha s veškerým životem, jejž napájí. Vítr, který dal první doušek vzduchu mému dědovi, přijal také jeho poslední vzdech. A vítr musí předat dech života i našim dětem. Prodáme-li vám svou půdu, musíte ji opatrovat jako zvláštní posvátné místo, kam si i bílý člověk bude moci zajít, aby vychutnal vítr oslazený lučními květy.
My tedy vaši nabídku, že koupíte naši půdu, uvážíme. Rozhodneme-li se ji přijmout, dám si jednu podmínku. Bílý člověk se musí chovat ke zvířatům naší země jako k vlastním bratřím.
Jsem jen divoch a jinou cestu neznám. Viděl jsem tisíce hnijících bizonů na prérii, kde je nechal ležet bílý muž, když je postřílel z jedoucího vlaku. Jsem jen divoch a nechápu, proč má čmoudící ocelový oř být důležitější než bizon, kterého zabíjíme, jen abychom přežili.
Co je člověk bez ostatních tvorů? Kdyby zanikla všechna zvířata, člověk sám by zahynul na velkou samotu duše. Protože co se stane zvířatům, stane se zakrátko i lidem. Všechny věci jsou spojeny.
Musíte naučit své děti, že půda pod jejich nohama je popel našich praotců. Aby si vážily země, řekněte jim, že oplývá životy našich pokrevních příbuzných. Učte své děti tomu, čemu jsme naše potomky učili my: země je naší matkou, a cokoliv potká zemi, zakrátko potká i její děti. Když lidé plivnou na zemi, plivají sami na sebe.
Tolik víme – země nepatří člověku, člověk patří zemi. To víme. Všechny věci jsou spojeny jako krev, jež pojí jednu rodinu.
Cokoliv potká zemi, zakrátko potká i její děti. Člověk neutkal osnovu života, je jen jedním z jejích pramínků. Cokoliv učiní osnově života, činí sám sobě.
My ale uvážíme vaši nabídku, abychom odešli do rezervace, kterou jste nám přidělili. Budeme žít stranou, v míru. Málo záleží na tom, kde strávíme zbytek našich dnů, už jich stejně moc nezbývá. Ještě několik hodin a několik zim a žádné z dětí velkých národů, které kdysi obývaly pláně anebo v malých skupinách putovaly hvozdy, tu nezůstanou, aby truchlily nad mohylami lidu, jenž byl kdysi stejně mocný a nadějný jako váš.
Proč ale naříkat nad zánikem mého lidu? Kmeny jsou stvořeny z lidí, nic více a nic méně. Lidé přicházejí a odcházejí jako vlny na moři, a dokonce ani bílý člověk, jehož bůh s ním chodí bok po boku a rozmlouvá s ním jako s přítelem, nemůže být vyňat ze společného osudu. Možná že jsme přece jen bratři, uvidíme.
Jednu věc víme, a možná že ji jednou pochopí i bílý muž. Náš Bůh je stejný Bůh jako váš. Vy si možná myslíte, že ho vlastníte, tak jako chcete vlastnit naši půdu. Ale to nejde, protože on je Bohem všech lidí a má stejný soucit s rudým mužem jako s bílým. Tato země je mu drahá, a ublížit jí znamená vršit opovržení na jejího tvůrce. I bílí lidé pominou, a možná ještě dřív než ostatní kmeny. Pokračujte v kálení do svého lože, a jedné noci se zadusíte ve vlastním neřádu.
Ale ve svém zániku budete jasně zářit, zažehnuti silou Boha, který vás přivedl do této země a z nějakého zvláštního důvodu vám dal právo nad ní a nad rudým mužem. Tato sudba nám zůstane tajemstvím, protože nám nejde na rozum, proč všichni bizoni jsou vybiti, divocí mustangové zkroceni, tajný zákoutí lesů ztěžkla pachem lidského množství a výhled na žírné kopce je zakryt mluvícími dráty. Kde je houština? Pryč. Kde je orel? Pryč. A co to znamená, když musíme dát sbohem rychlému koni a lovu? Konec života a začátek živoření.
Možná že bychom měli naději porozumět, kdybychom věděli, o čem bílý člověk sní, o jakých nadějích vypráví svým dětem za dlouhých zimních nocí, jaké vidiny vpaluje do jejich myslí, po jaké budoucnosti pro ně touží. Jsme ale jen divoši, a sny bílého člověka jsou nám skryty. A protože jsou nám skryty, musíme jít svou cestou.
My tedy uvážíme vaši nabídku, že koupíte naši půdu. Řekneme-li ano, bude to proto, že chceme mít jistotu o rezervaci, kterou nám slibujete. Tam možná dožijeme své dny tak, jak si přejeme. Až poslední rudý muž zmizí z tváře země, zbude po něm jen památka jako stín obláčku, jež táhne nad prérií, ale tato pobřeží a tyto lesy budou pořád hostit duše mého lidu, který miloval tenhle kus země tak, jako novorozeně miluje tep matčina srdce. Prodáme-li vám svou půdu, milujte ji tak, jako jsme ji milovali my. Starejte se o ni tak, jako jsme se o ni starali my.
Podržte si v paměti vzpomínku na naši zem, jaká byla, když jste si ji brali. A ze všech svých sil a z celého srdce svého ji zachovejte svým dětem a milujte ji tak, jako nás všechny miluje Bůh.
Jedno víme – náš Bůh je stejný jako váš. Tato země je mu drahá. Ani bílý člověk se nemůže vyhnout společnému osudu. Možná že jsme přece jen bratři. Uvidíme…

Slyšel jsem toto na Oneness Univerzitě, text jsem však převzal z http://lumenn.blog.cz/1009/pohlazeni-po-dusi-15-zari-2010

Právo nebo privilegium

Tohle přece můžu, na to mám právo! Také to znáte, že cítíte, že máte na něco právo?

Co je to právo

Chápu, že když mám na něco právo, tak tu danou činnost můžu dělat a nikdo mi v té činnosti nemůže bránit. Například si chci udělat řidičský průkaz. Mám na to právo a proto když splním požadavky, plnoletost apod., musí mi ho úřad vydat. Musí ho vydat, protože je to moje právo.

Kde se práva berou

Práva existují na Zemi ještě dříve, než se narodíme. Pokud se narodíte v Evropě a jste žena, máte volební právo. Pokud byste se narodila o pár tisíc kilometrů vedle, tam kde se nosí ty šátky, volební právo mít nebudete. Co je zajímavé, že Vám to ani nepřijde divné, prostě to tak je. Protože práva tu jsou mnohem dříve než my.

Systém práv je nám tak předán, že se v průběhu času stane to, že do práv promítneme svou osobnost a myslíme si, že práva jsou součástí nás samých. Proto cítíme s velikou nevolí, když nás o práva chce někdo obrat, nebo i dočasně potlačit.

Neberte mi má práva

Vidíme to dnes a denně. Nemůžete tu projet, protože v hotelu v této ulici se pořádá nějaký mejdan světových politiků a bezpečnost to nedovolí. Policie nemůže jen tak poslouchat hovory, protože máme právo na soukromí. Máme právo na tohle a na tamto, pokud by nám to právo někdo sebral, již to nebudeme my.

Privilegium je jiná liga

Vypadá to, jako kdyby privilegium a právo bylo to samé. Právo vnímáme jako součást sebe, kdežto u privilegia si uvědomujeme, že privilegium je něco navíc. Něco, co nám bylo navíc dáno, či přisouzeno a může to být jen dočasné. Když o privilegium zase přijdeme, cítíme se pořád celiství.

Pokud obdržíme privilegium, stává se, že si toho i více vážíme a chováme se mnohem odpovědněji, než když na něco máme prostě právo.

Viděli jste někdy sousedskou hlídku v akci, jak si uvědomuje svoje privilegium a podle toho se i chová ke spoluobčanům? Kolik z Vás se setkalo s arogantním policistou, který má právo Vás zastavit, kdy se mu zachce?

Jak se osvobodit od práv?

Co kdybychom všechna svoje práva přeměnili na privilegia, jak by se nám žilo? Možná bychom odhodili zase kousek něčeho, co nejsme my a můžeme se tedy o to více poznat.

© 2017 Tomáš Roud

Theme by Anders NorenUp ↑

Může se Vám líbitclose